Tentokrát bych se ráda podělila o moje myšlenky, které vyplouvají, zatímco si tak žiju v Indii už čtyři měsíce … bez práce, bez výplaty a bez našetřených peněz a stejně to tak nějak jde, ptáte se jak to dělám? 🙂 Jdu si za svým snem, aniž bych se dívala doprava, doleva a nechávala se omezovat takovými překážkami jako je nedostatek peněz. Tady v Indii jsem se posunula na tak základní rovinu, že se nechávám unášet životem, přijímám, co se zrovna naskytne, spím tam, kde mě uloží, jím, co mi kdo nabídne a zkrátka jsem vděčná za každý prožitý den. Připadá mi, že za tento skromný přístup mě Indie odměňuje, hostí mě a dopřává mi dostatek hojnosti. Když se s místními lidmi dělím o můj příběh, jsou neskutečnou podporou a snaží se mi pomoct na mé dobrodružné cestě. Za tu dobu, co jsem tady, už jsem zažila několik vln nahoru a dolů. Ty si ale plnými doušky užívám, protože při takových situacích se člověk dostává nejlépe ke své vlastní podstatě a objevuje vlastní potenciál. Tolik, kolik jsem se toho naučila za tyto čtyři měsíce takového neplánovaného cestování, bych se nenaučila pravděpodobně za několik let. Každým dnem v sobě objevuji větší a větší sílu následovat vlastní srdce nehledě na to, jaké jsou podmínky okolo mě. Vidím totiž, že tyto podmínky se začnou měnit s tím, jak se začneme my posouvat kupředu. Neříkám, že překážky zmizí sami od sebe, ale když je začnete zdolávat tak se ve finále nezdají tak nepřekonatelnými jako na počátku. Jen se nezaleknout a necouvnout. 🙂
Co jsem ale chtěla především sdílet, jsou některé pocity, na které tady narážím s tím, jak se musím přizpůsobovat tomu, co je mi nabízeno. Musím velmi krotit vlastní EGO, které je zvyklé, že jakžtakž můžu koupit relativně na to, co má zrovna chuť nebo dělat co se mi chce. Myslím, že většina z nás žijících v západním světě se nemusela zrovna nějak extra omezovat. Sice nepocházím z bohaté rodiny, ale myslím, že jsem vždycky měla všeho dostatek. Navíc jsem začala brzy vydělávat na brigádách, takže, co jsem si chtěla pořídit, jsem si nakonec vždycky koupila. Ale teď najednou si nemůžu koupit, co chci a nemůžu si vybírat. To je docela oříšek se se svým EGEM poprat a probudit v sobě vděčnost, že dostanu něco, co jsem vlastně „nechtěla“, ale jelikož nemám na výběr, tak se pokorně ukloním a přijmu, co v daný moment je. Nejsem v Indii proto, abych si užívala luxusní dovolenou. Momentálně se soustředím na to, že chci v Indii načerpat co nejvíce moudra o józe, ale jak to udělat když člověk nechce platit za komerční kurzy? Navíc nechci dřít týdny a týdny, abych vydělala peníze, za které si koupím moudrost. Takhle to podle mě nefunguje. Moudrost se podle mého názoru nedá koupit, ta se dá pouze získat životními zkušenostmi a setkáváním se s moudrými lidmi. No a tak jsem tady, prostě se potuluju Indií a učitelé se tu vždycky najdou. 🙂 Momentálně mě ubytovává a vzdělává jeden úžasný jogín Jayadevan. Ale když se to tak vezme, ona ta Indie samotná je vlastně velká paní učitelka, takže už jen tady přežít je jedna velká zkouška. Další test se skládá z pochopení místní kultury a lidí. A potom když se k tomu přičte ještě setkání s jogíny, je z toho jedna velká obohacující cesta. 🙂 Zkrátka a dobře, nejenže mě Indie učí pokoře, ale dává mi naději, že zázraky se dějí. Namaste