Je prostě svá. Naprosto jedinečná, velmi svérázná a temperamentní, neovladatelná a divoká, ale zároveň magická a vítající. Moje milovaná Indie. 🙂
Už při balení a cestě na letiště chytám spontánní indickou náladu. Neplánuji příliš své první minuty ani dny a takzvaně to nechám po indicku vyplynout. J Tak nějak vím, že až přiletím do Dehlí, musím se dostat na autobusové nádraží do centra a tam snad chytnu nějaký ten autobus, který mě ještě do večera dopraví do Rishikeshe. No a co když to nepůjde hladce? Mysl zazlobí a začne pochybovat… Pokrčím rameny a říkám si, že to vždycky nějak vyřeším, ale rozhodně se držím již zavedeného hesla: hlavně nemít program a časový plán. To tady v Indii prostě nefunguje. 🙂
Tak tohle by mi docela už šlo, ale jen co je ale pravda, přece jenom mě ještě trochu zaskočily bankomaty na letišti. Sotva jsem si vzala svoji krosnu a přišla do letištní haly, značně jsem se zapotila při marných pokusem vybrat si. Nééé že bych nevěděla, že vybrat si, je v Indii téměř vždy dobrodružství, ale stejně mě to na tom letišti malinko zaskočilo.
Turisté po sobě bezradně koukají, chodí od bankomatu k bankomatu, sem tam má někdo štěstí a hotovost dostane, většina jen zoufale chodí sem a tam. Naštěstí jsem připravená a měním si své dolary, které mám u sebe vždy právě pro takové případy. Výborně. Hotovost mám, ale už jsem ze začátku nějak vyčerpaná, a tak si říkám, že metrem to tentokrát nedám. Vylezu z haly s tím, že si zavolám uber a dopřeju si ten komfort. Najednou přede mnou ale zastaví autobus, který jede přesně tam, kam potřebuji. Řidič jede krokem a volá po potenciálních zákaznících. Za pomalé jízdy autobus docházím a komunikuji s řidičem o ceně a ověřuji, zda opravdu jede na určené místo. Na styl „nezastavujeme, máme zpoždění“ (to mají v Indii ostatně vždycky) nastupuji a jedu. 🙂 Když dojedu na autobusovou zastávku do centra, vrhne se na mě několik taxikářů a různých místních snažících se zjistit, jak mi pomoct, nebo taky jak ze mě dostat za nějakou službu peníze. Nic dramatického, klasický stav v Indii, člověk si zvykne. Nenechám se zaskočit a mířím na mé již známé stanoviště, ze kterého mi jede autobus. Kupuji lístek, pán u kasy mi vrátí špatně a dělá, že nic. Spočítám si to pro jistotu ještě jednou, ale pak se dožaduji vrácení správné částky. Asertivně a úspěšně. 🙂 Asi to vypadá, že vím, co dělám, a tak se na mě obracejí i další trochu ještě „vyplesklí“ Evropané s krosnou. Jednotliví řidiči totiž přes sebe na autobusáku hulákají názvy měst, kam jedou pořád a pořád dokola. Několik autobusů jede na stejné místo, a tak čert, aby se v tom vyznal. Já jdu za ověřeným spojem, který dále doporučuji.
Pak si takhle sedím dalších 7 hodin a zjišťuji, že mé srdíčko bije jako, když přijelo domů. 🙂 Zvláštní a pro mě tak trochu nečekané. Musím se přiznat, že mě v den odletu napadlo: A mám já to vůbec zapotřebí? Kam já to zase jedu? Co má tahle cesta zase znamenat? A nebylo by jednodušší zůstat doma? No tak určitě by bylo jednodušší zůstat doma, ale já opět sahám po výzvě a nových zkušenostech.
Hudbu řidiče si po cestě užívám, dokonce i klimbám za stálého troubení a prudkého brždění. No asi fakt jsem, jak říká můj děda tak napůl Indka. 🙂 Za pozdních večerních hodin dojíždím do mého druhého domova, Rishikeshe. Po cestě na hostel si užívám himalájský vánek a nemůžu se dočkat, až se druhý den půjdu ošplouchnout do Gangy.
Tak takový byl můj návrat do Indie. 🙂