„Ústa jsou strážci ticha, aby bylo slyšet srdce, které k nám hovoří.“ Alfred de Musset
Můj den absolutního ticha v ašrámu začíná již po večerní meditaci a filosofické přednášce. Všichni se odebíráme do pokoje a namísto puštění muziky, komunikace s přáteli či rodinou či čtení knížky se začneme pomalu adaptovat na ticho, které dovoluje mysli, aby byla slyšet hlasitěji než normálně. Po večerní hygieně zapaluji svíčku a snažím se moji pozornost upínat k plamenu a prosím ho, ať mi pomůže spálit všechny myšlenky, které mi narušují vnitřní pohodu. Rituál docela pomáhá a já usínám vcelku brzy soustředěná na můj pravidelný dech.
Slyším zvon, do tmy otevírám oči, je 5:15. Běžně mám zvon v ašrámu ráda, protože během dne hlásí konec meditace a čas na jídlo. V tomto čase, ale oznamuje, že je čas jít z teploučké postýlky. Naprosto otevřeně vám řeknu, že tato část dne je pro mě osobně nejtěžší. Jsem spáč, a ačkoliv si prostředí ašrámu doslova užívám, ranní vstávání je moment, kdy se sebou musím neskutečně vyjednávat a bojovat, abych vstala a šla disciplinovaně na ranní program. Je listopad a tady v Rishikeshi je po ránu docela zima, což není zrovna nejlepší pozvánka na to vylézt z postele.
Představím si, že doma je pravděpodobně dost větší zima, mlhavo, šero celý den. No nic, tady mám aspoň jistotu, že když vstanu, sluneční paprsky mi za nějakou dobu příjemně prohřejí kosti. Podzim a jaro jsou v Rishikeshi úžasná období. Ani ne vedro, ani ne kosa. Takže s vděčností za to, kde jsem, vstávám.
Následuje rychlá ranní hygiena a jde se na ranní motlitbu, poté jemné protažení a probuzení kloubů a svalů pozdravy slunci. Ranní rituál je zakončen hodinovou meditací. To je řekněme úkol více než těžký. V 7 hodin ráno se nedá říct, že bych byla probuzená a najednou mám hodinu sedět v tichu a neusnout. Nebudeme si nic nalhávat, je to boj. Trénuji trpělivost. Vím, že soustředěnost na dech pomáhá, ale stále a stále se přistihuji v tom, že vedu vnitřní dialog. Kdykoliv se přistihnu, snažím praktikovat ahimsu (nenásilí) neboli snažím se netrestat se, Necítit se provinile nad tím, že mi to nejde tak perfektně jako swamimu (spirituální guru) sedícímu na vyvýšeném místě přede mnou.
Zaslechnu zvon, hurá, snídaně. 🙂 Dneska je kaše. Výborně. Velmi jednoduché – rýže a mléko od kraviček s láskou chovaných v ašrámu. Žádná další přísada – cukr, skořice, ovoce…Zkouším přijít na chuť jednoduchému pokrmu a přiznávám, že po pár soustech do docela i jde. Je to jen síla zvyku mít na té kaši další pamlsky. Učím se jednoduchosti a to ve všech směrech včetně jídla. Nakonec si v tichu pochutnám. Po snídani je na programu karma jóga neboli nesobecký servis ašrámu. Uklízím chatičku, vynáším koš a zkrátka dělám, co je potřeba, abych si protáhla tělo před další meditací.
V 10 hodin upět usedám spolu s dalšími před swamiho. Po 45 minutách koncentrace na dech, na mantru, na brnění nohou se v tichosti přesouváme do zahrady na půl hodiny pomalé rozjímající chůze na sluníčku. Člověk jde tak pomalu, jak jen může, pozoruje dech a způsob přenášení váhy z jednoho chodidla na druhé. Když ztratíte koncentraci, rozhodíte se z rytmu a jste z meditativní chůze venku. Není to tak nudné, jak to může vypadat, je to vlastně docela náročná disciplína. 🙂
Gong oznamuje, že je na čase dalších 45 minut meditovat. Tak opět zaujímám posed, krásně a dostatečně si ustelu deky pod sedací kosti, abych vydržela další seanci. Myšlenky pořád přicházejí. Říkám si, je tam toho tolik v té mysli, co je potřeba pročistit…neskutečné. Něčím se rozhodnu nezabývat se, protože to jsou buď plány do budoucna, nebo nesmyslné plácání se v blátě. Do nesmyslných fantazií, které mysl vytváří, se učím nepouštět. Do některých úvah ale úmyslně zapluji a využiji čas ticha k rozjímání o otázkách o smyslu mého života, o tom, kde a při čem cítím štěstí a naplnění. Zkouším naslouchat nitru, třeba mi napoví, kudy se mám v životě přesně ubírat. Hledám nápovědy pro mé další kroky v životě a je to opravdu užitečné v tichu sama se sebou pobývat. Z rozjímání mě vyruší gong, přesouváme se na jemné 10 minutové protažení a na cvičení dýchání do břicha, které díky bohu praktikuje vleže na břiše a ne v sedu. 🙂 Krásných 45 minut relaxace a vnímání nafukování břicha a rozprostírání prány (životní energie) do celého těla.
„Ticho je nejvyšší stav moudrosti.“ Pindaros
Po obědě se vyhřívám na sluníčku a vnímám krásu ticha. Ano, sem tam cítím neklid a neposednost, ale guru nám poradil se vždy do těchto stavů úzkostí a neklidu několikrát zhluboka nadechnout a vydechnout. A tak to praktikuji a pomáhá to. Nakonec vnímám, že ticho je velmi léčivé. Nic nového pod sluncem, já vím. Ale člověk si tolik ticha jen tak neužije. Jen tak si prostě nedopřejete kompletní odstřižení od všech a všeho.
Ticho je krásné. Jakoby mě začínalo hladit. Cítím jemné pohlazení po duši, takové jsem snad ještě necítila. Je to jiné, než když vás někdo pohladí po kůži. Těžko se hledají slova pro to, jak ticho láskyplně objímá duši. Ale je to tak. Jogíni říkají, že délka našeho života se odvíjí od počtu nádechů/výdechů. Naše prána (životní energie) se velmi vyčerpává mluvením. Proto ticho léčí. Proto ticho prospívá. Nejenže máme prostor k rozjímání, ale prána neopouští tělo, ale zůstává, díky čemuž se cítíme odpočatější.
„Ticho je nejkrásnější zvuk.“ Henry Miller
Zbytek dne – další vedenou meditaci, hatha jógu v tichu a poslední hodinovou meditaci si vyloženě užívám. Už nebojuji s únavou či usínáním, ba naopak se cítím čím dál více přítomná v daném okamžiku. Někdy se přistihuji, že pozornost lítá jinde než v přítomnosti, a tak jí přivádím zpět. Je to jen o cviku. Emoce nechávám plynout a dělám, že se mě netýkají, oni pak postupně mizí. Když se dech chýlí ke konci, vlastně ani nemám potřebu mluvit a vůbec nemám potřebu, aby přišel další den, kdy se normálně mluví.
Beru to jako výzvu a pohnutku duše. Ta si žádá více takových dní. Za běžného provozu je to dost nemožné, ale přemýšlím o vícedenním pobytu v tichu v budoucnu.
Nemůžu říct, že bych dneska vyloženě našla odpověď na otázky, které hledám. Odpovědi vesmír nemanifestuje ve formě, v jaké si my představujeme. Proto se spokojím s tím, že jsem mohla strávit čas nad formulováním mých otázek. A ty jsem vyslala do prostoru a budu čekat, co se z toho vyvrbí. Swami Veda říká, že znalost naší otázky je poloviční odpověď. Což podle mě sedí. Dost často vlastně ani neumíme položit naší otázku a pak se divíme, že nedostáváme odpověď, trochu paradoxní že. 🙂
Co jsem si odnesla pro běžný denní provoz? Ode dneška rozhodně hodně přehodnotím množství slov. Opravdu se budu snažit mluvit méně. Užívat méně slov neznamená méně komunikovat, člověk může sedět v tichosti a přesto sdílet. Slova nejsou jediným prostředkem komunikace. Sdílení emocí, gest a fyzické blízkosti je často mnohem více než slova, co myslíte?
„Ticho není ničím negativním, není to pouhou negací řeči, ale něčím pozitivním, dokonalým světem o sobě.“ Max Picard
Namaste