Vzlétáme z Vídně. Prší. Vše se zdá zachmuřené, nehezké. Nicméně stačí pár chvil a my se ocitáme nad těmi všemi mraky a hádejte co… Svítí sluníčko a náhle se vše mění. Světlo prosvítí palubu a je hned veseleji. Tahle situace ve mně vyvolává zamyšlení nad otázkou, proč je důležité cestovat, neboli doslova měnit prostor, ve kterém pobývá naše tělo, a v jakých vzorcích uvažuje naše mysl. Nutně nemusíme cestovat fyzicky, aby se pohnuly naše myšlenky a pohledy na věc, avšak dost často právě díky tomu si uvědomíme věci, kterým jsme byli před tím zavření.
Jelikož jsou mysl a tělo propojené, k tomu, abychom pohnuli se zatuhlou a neochotnou myslí, musíme pohnout naším tělem. Když necestujeme, nehýbeme sebou, nejsme vystaveni situacím, které neznáme a fungujeme jen, jak já říkám důvěrně „na autopilota“. V tom koloběhu událostí běžného života nám vše splývá. Těžko dokážeme odlišit ty důležité starosti a povinnosti od těch nedůležitých. Snadno se necháváme pohltit „dramaty“, která ale vůbec nejsou pro náš život podstatná. Proto opustit rutinu, v jaké fungujeme a myslíme, slouží k tomu, abychom si ujasnili, co je pro nás opravdu podstatné. Kam chceme směřovat naši pozornost a energii? Kvůli čemu opravdu stojí za to vyměnit si názory? S kým se dokážeme konstruktivně bavit, posouvá nás to dál, a s kým nikoliv? A tak dále, a tak dále. Ve výčtu bych mohla pokračovat až do nekonečna.
Zkrátka a dobře, hýbejte svým tělem jakýmkoliv způsobem, abyste rozhýbali také vaši mysl. Že je vaše tělo ztuhlé? No já bych se vsadila, že jde spíš o línou mysl. Lenost je jedna z našich velkých neřestí. Sama jí znám velmi důvěrně. Už se s ní kamarádím pěkně dlouhou dobu, uvědomuji si ji, povídám si s ní, někdy mám na ní dokonce i pěkný vztek, protože mi brání v realizaci spousty věcí. Neznám člověka, který by neměl v sobě zárodek lenosti. Lišíme se jen v tom, jak s leností pracujeme, a do jaké míry jí dáme prostor nás ovládat.
Let do Říma byl krátký, uteklo to jako voda. My přistáváme, opět se halíme do mraků a deště, ale úsměv mi na tváři zůstává. Šířím ho dál na ostatní, kteří se nechají opět stáhnout zpět do mračen. Říkáte si někdy, proč bychom se měli na ostatní lidi usmívat, když oni se na nás neusmívají? No protože stejně jako víme, že za mraky na obloze je Slunce, tak uvnitř každého člověka, za těmi jeho chmury, je úsměv, který se vyloudí na jeho tváři třeba právě díky vám. 🙂