Samý paradox. Sem tam je to džungle. Sem tam je to velký luxus. Prostě člověk nechápe. Kambodža je krásná a má, co nabídnou, ale je také potřeba si nalít čistého vína a vidět i ty surové stránky Kambodži.
Místní lidé se schovávají před sluníčkem, aby nebyli moc tmaví. Být tmavý není žádoucí, je to něco jako, kdyby byli méně míň lidé. Běloši jsou obdivovaní – jejich 
vlasy, oči, kůže. Běloši zase naopak obdivují krásné čokoládové ušmudlané dětičky, vystavují se na sluníčku, aby zhnědli. Prostě jako kdyby každý chtěl přesně to, co nemá. Zvláštní. Hodně se tady zamýšlím nad všemi paradoxy, které mě tady neustále udivují. Avšak téma chudoby a bohatství je asi největším paradoxem, který tady vidím. Uvědomuji si, jak obrovskou kupní sílu my zápaďáci máme. Sice se nám to Čechům možná nezdá, spíš si myslíme, že patříme k těm chudším v Evropě, pak ale člověk přijede do Asie a jen čučí. Připadá si jako boháč. Neskutečné. Spíš možná šílené.
Abyste si dokázali možná trochu představit, co tím myslím, ráda bych vám nastínila kousek ze dne, kdy se tak toulám městem Siem Reap v Kambodži.
Jdu po ulici, zavoní mi pod nos káva z místního stánku. Usměju se na paní a říkám: coffee? 🙂 Kývne a už bez otázky sazí led do plastového kelímku, přidává sladké mléko a silnou místní kávu. Je tak rychlá, že jí skoro nestihnu zarazit, než dá plastové brčko do kelímku. Rychle na ní mávám, lovím vlastní kovové brčko připravené v kabelce, paní se směje. Vypadá, že moc nechápe, co ta hora plastu za ní způsobuje za zlo. Jak by mohla, těžko má nějaké vzdělání, těžko se k ní ta informace dostane. S takovými vědomostmi se člověk nerodí. Vzdychnu si. Dávám jí 2 000 kambodžských peněz (11 Kč) a pokračuji v procházce. Kličkuji mezi skútry a tuk tuky, abych se dostala na místní trh, kde si chci koupit nějakou lokální mňamku z kokosu, rýže a cukrové třtiny. Dělají tady něco jako rýžové kuličky plněné čerstvým palmovým cukrem posypané čerstvým kokosem.
Při cestě ke sladkému stánku ale musím prokličkovat uličkou v marketu, kde se 
prodávají čerstvé mořské plody, ryby, nějaká kuřata. atd…no prostě člověk musí vidět všechny ty mrtvoly, pocítit všechny ty pachy, aby se dostal k ovoci a sladkému. Po cestě na mě málem vyskočí krab z kýble, vidím mrskající se ryby těsně před chcípnutím. Při střetu s dalším člověkem je těžké se vyhnout, aniž bychom do sebe narazili (uličky jsou úzké tak, že se tam vejdou tak maximálně dva 50 kiloví místňáci), a tak málem padám na kupu mrtvých kuřat svlečených z kůže. Paráda. Chuť na sladké mě přešla. Chce se mi spíš zvracet. Nevadí, když už jsem vážila tu cestu, kupuju dobrůtku a pádím pryč. Říkám si tak paráda, konečně mám klid a můžu si vychutnat dezert, který jsem „vybojovala“. Přecházím k řece. Konečně zapadlo Slunce a dá se chodit, aniž by měl člověk pocit, že se přiškvaří na chodník. 🙂
Vidím pár laviček podél řeky. Fajn, myslím si. Aspoň si to trochu stylově vychutnám. Usadím se a ani se nestihnu napít a už je u mě žebrající maminka, je těhotná a ruce drží další dítě a prázdnou flašku od sunaru. Říká: Baby hungry. (Dítě má hlad.) Jak si teď mám vychutnat svojí kávu a kousky sladkého? Nabízím jí vlastní sladké. Ona odmítá s tím, že ona nechce, že chce pro dítě. Mám velký vnitřní konflikt. Chci jí dát peníze. Nepřijímá. Chce, abych jí v obchodě koupila sunar. Proč si ho nemůže koupit sama za to, co jí dám, ptám se jí? Říká, že nemůže do obchodu bez bot. Koukám na nohy, opravdu nemá boty. No fajn. Kde je obchod, ptám se. Už mě bere za ruku a táhne mě k obchodu. Myslím si, že mě zavede do nějakého klasického lokálu, kde jí něco za pár šupů můžu koupit, ale ona ne. Táhne mě do toho nejnablískanějšího obchodu. Po cestě potkáváme další žebrající maminky s dětmi v ruce a prázdnou sunarovou flaškou. Dojdeme k obchodu, vejdeme dovnitř. Ptám se maminky, jakto že může dovnitř, když na začátku tvrdila, že nemůže. No už to vidím, jsem v pasti, přesně tam, kde mě chtěla mít. Odrzle mi strká do ruky tu největší krabici se sunarem asi za 15 USD. Jsem zmatená. Najednou už mi jí není tak líto, jako na začátku. Vidím, že ze mě teď chce vytáhnout, co nejvíc může. Koukám na prodavačku, ta nic neříká. Podle mě jsou domluvené. V momentě, kdy koupím sunar, maminka půjde zpátky, vrátí sunar a dostane peníze. Je těžké zachovat chladnou hlavu a přemýšlet, když člověkem cloumá tolik emocí – lítost, smutek, stud, a nevím, co ještě dalšího. Pohlédnu matce do očí. Ty vždycky mluví pravdu, upřímně v těch očích nevidím ani kousek pokory. Začíná být čím dál víc drzá a nutit mi další a další věci, které chce, abych koupila. Zarazím to. Dávám jí do ruky dolar a odcházím. Na rozloučenou říkám, ať si jde koupit něco na jídlo na místní tržnici. (vím, že za dolar si jídlo pořídí) Jsem krutá, ptám se sama sebe? Nevím. Vzpomenu si na předchozí den, kdy jsem vezla do místní vesnice nějaké jídlo, které jsem nakoupila lidem, kteří byli opravdu chudí, jak kostelní myši. Ty jejich oči. Bože, to se prostě nedá zapomenout. Ti to opravdu potřebovali. Za ně jsem ty peníze ráda utratila. Neříkám, že ta žena to nepotřebovala. Kdo by dobrovolně žebral na ulici, že? Ale na druhou stranu já vždycky raději sdílím svoje peníze s někým, kdo se snaží o vlastní obživu nějakou prací. Nebo nabízí něco na oplátku – hraje na ulici, něco malého prodává. To je mi lidsky milejší. Nevím, osobní názor. Můžete mě soudit, že jsem byla krutá. Část mě si nechce odpustit, že jsem jí sunar nekoupila, teď už ale svoje rozhodnutí nemůžu změnit. Třeba příště. Co je ale důležitější. Došlo mi, jak velkou moc mám v ruce, když jsem schopná mít v peněžence 100 USD.
Kolem a kolem, co z toho plyne? Život není jen pohádka, život je boj. Pro některé více, pro některé méně. A tak když máte někdy pocit, že jste obětí systému, že nemáte možnost nic změnit, tak si prosím uvědomte, že máte v rukou mnohem více moci, než si myslíte. V západním světě držíme obrovskou kupní sílu, kterou když porovnáte se zbytkem světa, zjistíte, jak moc můžete změnit. Jak? Tím, co kupujete. Tím, co si vybíráte. Co nosíte, co jíte, kam cestujete. Jakým stylem žijete, a jak utrácíte svoje peníze. S kým peníze sdílíte či nesdílíte. Volba je na nás.