Paradoxy a extrémy jsou součást života. Nelze se jim vyhnout. Otázka je, na které straně se rozhodneme stát?
Málokdy se nám poštěstí zažít oba extrémy – luxusní a prosté prostředí v jednom týdnu. Mě se to tento týden podařilo. Mě osobně to docela pobavilo a rozhodně jsem si z toho odnesla moc zajímavé zkušenosti.
Můj způsob života spočívá v minimalismu. Nevlastním reálně téměř nic kromě počítače a telefonu, zanedbatelně utrácím za materiálno, mám pár kusů hezkého oblečení, které ve většině případů dědím po svých úžasných kamarádkách. Poslední roky v zimě nežiju v Česku, tudíž ušetřím za haldu drahých teplých věcí. Cestuji s krosnou na zádech, úsporně na peníze, ale bohatě na zážitky. J Tak to jen na úvod pro ty, kteří o mě moc nevědí.
Jelikož tolik cestuji a sama, tvořím si spoustu přátelství po celém světě. Když vesmír dopřeje, s lidmi se náhodně setkávám v budoucnu, tak jako třeba teď v Kambodži s mým kamarádem z Indie. Díky jeho pozvánce na konferenci o turismu v Kambodži jsem se ocitla na místech, kam bych se nikdy sama nepodívala. Vše bylo pro určité mediálně důležité účastníky (ano i pro mě jako bloggerku) financované vládou Kambodži.
Takže si představte tu situaci: jedu do hlavního města na konferenci, v krosně mám naštěstí dvoje dostatečně reprezentativní šaty. Beru si tuk tuk (místní vozítko – rozuměj, bohatí tím nejezdí). Přijíždím k nejluxusnějšímu hotelu v Phnom Penh. Krosnu mám na zádech a jdu. Běží ke mně poslíček a přebírá krosnu, v tomto hotelu si lidi nenosí vlastní zavazadla. Respektive asi nikdo nepřijíždí s krosnou, ale všichni s kufrem. Nevadí, usmívám se na všechny strany, a dělám, že všechno je v pořádku. Po tom, co projdu vstupní kontrolou, ano vstupují sem důležité osoby, tudíž všichni musí být řádně prošacováni. Konečně se setkávám s mým kamarádem, kterému vděčím za to, že vysvětlil pořadatelům, že cestuji, dokumentuji a bloguji, tudíž moje účast je oprávněná. J
Při vstupu do hotelu (viz. ten zlatě vypadající kolos) zjištuji, že to je především jedno velké kasino pro Číňany. Bílé tváře nevidím. Kouření je dovoleno. Cítím ten odér. Všechno na mě bliká. Beru foťák, ale jsem zaražena místní ochrankou, fotky nejsou povoleny. Aha, pozoruhodné. První dojem opravdu rozpačitý. I když gablující lidé nejsou součástí konference, ptám se, proč nás pořadatelé umístili právě do tohoto hotelu? Vypadá to, že lidé (čti Číňané) zde ubytovaní nevystrčí hlavu z hotelu, a opakují rutinu – hra, jídlo, výběr z bankomatu,…atd. Dozvídám se, že to je čest být pohoštěná v tomto hotelu. No tak zajisté vidím něco, co by mě ani ve snu nenapadlo, a kde bych se jen tak neocitla. Dobrá tedy, beru to jako součást mé cesty za poznáním reality v Kambodži a evidentně i tohle k tomu patří.
Raději míříme na pokoj, po cestě se několikrát ztratím. Hotel má více jak 1600 pokojů. Večer nás čeká uvítací večeře. Vše je nablýskané, ale pro mě vypadá okázale, vyumělkovaně a nereálně. Po té, co jsem strávila 10 dní u místní rodiny, a viděla, jak žijí obyčejní lidí, tohle je fraška, pomyslím si. Dávám tomu ale šanci. No kolem a kolem, celá akce ukazuje jen malou část Kambodži, je to místo setkání jen vybraných vlivných lidí v Kambodži, kteří chtějí navázat kontakty se zahraničím. Nic z toho všeho reálně nepomůže místním lidem a rozvoji turismu dostupný normálním lidem (ti, co mají průměrnou výplatu). Vše je pro lidi, kteří mají více než haldu peněz. Nic proti těm, kteří mají peníze. Pouze komentuji charakter akce. A představuji vám, s čím jsem měla tu možnost se potkat.
Jak jsem na začátku říkala, pro mě je to velký paradox. Připadá mi to, že jsem přišla z tvrdé každodenní reality, do nějakého scifi. Pro mě scifi, pro druhou stranu to je jejich realita. Další detaily z konference líčit zde nebudu (přijďte na moji přednášku o Kambodži).
Tři dny kompletní izolace od světa strávených v luxusních klimatizovaných prostorách se mi zdají jako věčnost. Připadám si jako ve vězení. Jsem ráda, že opět „hážu“ krosnu na má záda, beru tuk tuka, frčím na autobus a rovnou na téměř pustý ostrov na jihu Kambodži. Ubytovávám se v bambusové chatrči přímo na bílé písečné pláži s výhledem na oceán, můj pokoj není klimatizovaný, je neuzavřený, takže slyším neustále šum vln a zvuky zvířectva okolo. Mým parťákem na pokoji je jako vždy gekon (malá rozkošná ještěrka) a čísi pejsek. O dalších druzích nevím, raději tolik nepátrám. J Pokoj nemá dveře, které by se daly zavřít, takže vstoupit může každý. Tady se prostě důvěřuje, tuto atmosféru oceňuji. Cítím vzduch, cítím život, jsem opět svobodný člověk. Je to slast, víte? Žiju tady tak trochu jako divo –žena, a když mám to srovnání s okázalým „luxusem“ z minulých dní, o to víc si vážím jednoduchého minimalistického života jako je tento. Neměnila bych za nic na světě.
Boty na tomto ostrově nejsou potřeba, chodí se všude bosky, je tady jen bílý písek tak na co boty. Žije se tu prostě. Všichni mají jen plavky nebo šátek a plavky. Za celé čtyři dny jsem se sprchovala jednou, jsem marinovaná v soli a moc se mi to líbí. J Ráno vykouknu z pokoje, nadechnu slaný čerstvý vzduch, dám si na terase jógu, vykoupu se v moři. Hodím do plátěné tašky počítač a knihu a jdu „do práce“. Procházím se po bílém písku, chytám paprsky, usedám do oblíbené kavárny – asi jediná, kde NĚKDY funguje internet. Snídám, pak píšu, plánuju, připravuju jógové programy, cesty. Sedím a zírám. Když přijde zajímavá myšlenka, poznamenám si jí. A tak pořád dokola. Užívám si, že jsem na jednom místě, klidném místě. Nejezdí tu nic kromě lodí… žádný ruch, žádný spěch. Člověk se hodí do absolutního klidového režimu. To se potom kreativita jen hrne, nebo tedy aspoň ke mně. Pokud mám být produktivní a tvořivá, potřebuji k tomu sluneční energii, klidné vibrace a ideálně moře. Podmínky splněny. A tak se máte na co těšit. Přijedu opět plná a z celého srdce vám tu energii zase předám. J
PS: Něco ještě k těm paradoxům. Včera, když jsem večeřela místní curry, prošel kolem mě pár. Muž měl téměř dva metry a vedle něho kráčela žena (jeho partnerka), která má takový ten syndrom „trpaslíka“. Zkrátka nevyrostla. Ale mě ten pár doslova dojal. Vyhrkly mi slzy do očí z toho, jak je krásné, že i přes ten paradox výšky ty lidi k sobě svedla láska a jak pyšně si kráčeli po té pláži. Božíčku, to byla zlatá tečka těch všech paradoxů okolo mě v posledních dnech.