Ani jsem se nestihla vzpamatovat, usadit se doma a už jsem zase na cestě. Stihla jsem tak akorát trochu v Evropě vymrznout, užít si evropské jídlo a moji postýlku. Jako kdybych si snad potřebovala neustále připomínat, že život je neustálá změna. Abych si náhodou nepřivykla komfortu a nezlenivěla. 🙂 No něco na tom bude. Vím, že jakmile se člověk trochu usadí, sesedne i mysl. To je fajn a je to i sem tam potřeba. Zůstane – li člověk ale moc dlouho usazený, zatuhne a s ním i jeho mysl. A jelikož je jóga především o flexibilitě mysli, nejen těla, tak se tímto patřičně trénuji.
Chvíli jsem snad možná i nebyla nadšená, že někam zase jedu, ale jen jsem dosedla na Srí Lanku, stáhla ze sebe šálu a svetr, snědla místní placku s nehorázně pálivou omáčkou k snídani, nahodila krosnu, začala vnímat místní atmosféru, byla jsem si jistá, že vše je jak má být. Blázniví řidiči autobusu a tuk tuků kličkují a troubí, do toho chaosu z rána vyhrávají klidné buddhistické mantry na celé město. Klasický paradox. Jak už je zvykem, nejde mi vybrat z bankomatu, a tak zkouším několik dalších až uspěju, už se ale tentokrát ani nenervuju. Přepínám do režimu «ne-čas», to je režim, kdy moje mysl najednou chápe, že čas není podstatný, a že tady v Asii vůbec nikoho neuspěchám. Takže už ani tenhle marný boj nezkouším. Říkám si, jak je to skvělé, že takhle umí ta mysl přepnout a říkám si, proč mi mysl taky takhle nefunguje i v Evropě? No nechám se vždycky strhnout. Ještě nemám tu mysl natolik vytrénovanou, abych dokázala nereagovat na prostředí okolo mě. Ještě stále nejsem pevně ve svém středu, protože kdybych byla, byl by jen jeden stav – lehkost bytí a nějaký čas? Ten by mě fakt nerozhodil. 🙂
Stejně je ten čas zajímavý výmysl. Čas existuje jen v naší mysli a je důležitý především pro naše EGO (naše klasická západní potřeba být efektivní). Pozoruji (samozřejmě i na sobě), že jsme onemocněli chorobou «nestíhám» a «mam toho moc». Naše srdce čas nezajímá, proto když jsme s milovanou osobou nebo děláme něco, co milujeme, zázračně zapomene na čas, a celkově se nám ten pojem času mění, když žijeme plně od srdce. Jak to ale udělat, aby nás ten čas pořád tak nedrtil? Pomalu odkrajovat vlastní EGO, vytrvale ho odstraňovat až nás životem povede namísto EGO naše intuice (chcete-li srdce či duše). Někdo se možná vyděsí a ptá se, co bude dělat bez EGA, že snad najednou nebude žádná hnací síla…? No ano, pravdou je, že ta»hnací» síla doslova zmizí, ale konečně dostane prostor přirozenější a ve výsledku mnohem mocnější síla – naše intuice. Jeden z mých největších mých omylů (a troufám si říct, že nejsem sama) bylo, když jsem měla pocit, že EGO potřebuji. V momentě, kdy jsem nastoupila na cestu finálního zúčtování s EGEM, začínám vidět, jak je mi vlastně bez EGA líp. S EGOušem (jak ho mile někdy nazývám) jsem ve vězení, ve kterém mě vlastní mysl tyranizuje. Ano i dobré záměry nás mohou utrápit. Jako třeba můj cíl «zachránit svět», pomáhat lidem a dělat dobro může být ničivý, pokud vychází z EGA. A tak s tímto vědomím postupně odstraňuji kousek po kousku mého EGOuše a nechávám více prostoru srdci a léčím se z nemoci «nestíhám»… Ve finální stanici neomezeného štěstí bez EGA, cílů a iluzí sice ještě nejsem, ale alespoň už jsem na cestě. Máte chuť se tam vydat taky? 🙂
Když se mi podaří od EGA odpojit a vede mě srdce, stojí to za to. Je mi skutečně dobře, už jen z podstaty věci. Prostoupí mnou blaho a štěstí, které se svým rozměrem nedá porovnat s tím «štěstím», které zažíváme, když splníme nějaký cíl (a že já už těch cílů splnila). Srdce nás vede k nejvyššímu možnému štěstí, aniž bychom k tomu potřebovali jakýkoliv cíl. Můžeme být šťastní prostě jen tak. Nevěříte? Nemusíte věřit, pojďte to zkusit a uvidíte sami….