„Necestujeme proto, abychom od něčeho utekli, ale cestujeme proto, aby život neutekl nám.“
Většinu mého času trávím tak, že se snažím rozvíjet, vzdělávat se, komunikovat s lidmi, vedu hodinu jógy nebo cestuji, vymýšlím nové projekty, ladím stávající plány nebo realizuji některé ze svých snů. 🙂 Často se mi ale potom stává, že si dostatečně neuvědomuji, jaký efekt mají věci, které dělám na moji osobnost, rozvoj a na moje okolí. A když mě někdo z mých přátel chválí za to, co jsem zvládla, nebo mi říkají, jak krásné věci realizuji, zjišťuji, že mi chybí moment, kdy se zastavím a ohlédnu se… Začínám se to tedy učit. A tak se dnešním dnem ohlížím zpět, co že se mi vlastně v mém životě za poslední dva roky událo. Chtěla bych s vámi sdílet kousek toho, co se ve mně odehrávalo. Před dvěma lety jsem se totiž poprvé vydala do Indie. Pamatuju si na své první pocity, když jsem si kupovala letenku. Před koupí letenky mi doslova vařilo v břiše a několikrát jsem koupi odložila, šla to rozdýchat, a pak to zkoušela znovu. Nevzpomínám si, že bych se o své strachy s někým podělila. Ne, že bych je v sobě zrovna dusila, ale se vší vervou jsem chtěla být statečná a věděla jsem, že to chci zvládnout. Když jsem si nakonec letenku koupila a začal se blížit den, kdy jsem měla do Indie opravdu odjet, pamatuji, jak jsem měla strach i z toho jet v Indii s objednaným taxíkem, natož nějakým vlakem či autobusem. Instruovala jsem moji sestřičku a přítele Pepu, aby přesně věděli, v kolik hodin mám na místo určení dorazit a kladla jsem jim na srdce, že v případě, že tam nebudu, mají po mně začít pátrat. Dnes se mi to zdá velmi úsměvné, avšak před dvěma lety byly tyto strachy součástí mého zavazadla do Indie. 🙂
V momentě, kdy se letadlo odlepilo od rampy Londýnského letiště, běžel v letadle klip o tom, jak cestování rozvíjí člověka, a jak nám otevírá obzory. Hlavní slogan klipu byl, že necestujeme proto, abychom od něčeho utekli, ale cestujeme proto, aby život neutekl nám. Tato věta mě nejen dojala, ale zároveň podpořila natolik, že ji myslím nikdy nezapomenu. Bylo to přesně to, co jsem potřebovala v tu chvíli slyšet. Věděla jsem, že za několik hodin se ocitnu v rozvojové, chaotické, neznámé a exotické zemi, což mě děsilo a přitahovalo zároveň. 🙂 To je ten pocit, kdy máte neskutečný strach, ale přebíjí ho vaše touha objevovat neznámé a překonávat vaše pohodlí. Když jsem přistála v Dehlí, vyzvedla si krosnu a šla hledat svého objednaného taxíka, vybavuji si, že moji únavu doslova přebila facka vzduchu plného dusna, vlhka a znečištění hlavního města. Prvních pár chvil jsem lapala po dechu a nedokázala jsem si představit, že v těchto 45 stupních budu moct přežít následující měsíc v ašrámu v Rishikeshi. Až poté jsem si uvědomila, že vyrazit do Indie v nejteplejší měsíc (květen/červen), možná nebyla ta nejlepší volba. 🙂
S úlevou jsem spatřila na cedulce jednoho čekajícího Inda své jméno, zeptala jsem se, zda mě doveze do Rishikeshe – cílové destinace, uvěřila jsem mu a nasedla do jeho auta. Vyjeli jsme a po pár minutách začal pan taxikář, pro mě v tu chvíli, neomaleně hlasitě chrchlat, což završil otevřením dveří za jízdy a odplivnutím hlenů na silnici. To jsem si v duchu řekla: «tak vítej v Indii». Ta autenticita převršila veškerá má očekávání. Tento akt pan řidič zopakoval za jízdy ještě několikrát. Za stálého troubení, chaotického předjíždění a jízdy v protisměru, jsem nezamhouřila oko, i přes značnou únavu. Po 7 hodinách takové jízdy jsme konečně dorazili do ašrámu, kde jsem měla strávit celý měsíc meditací, jógou a učením se pobýt sama se sebou v tichu.
Nebudu lhát, byla jsem silně vyvedená ze své komfortní zóny, nerozuměla jsem většině věcí, které se kolem mě děly. Anglicky jsem sice uměla velmi dobře, ale v tu chvíli mi to bylo docela na nic. Pochopila jsem, že umět anglicky moc dobře je v Indii (ostatně v celé Asii) spíš na škodu, než ku prospěchu. Indický přízvuk přetvořil angličtinu v něco, čemu jsem fakt po roce stráveném v Anglii nerozuměla. Oni zase nerozuměli mým dlouhým zdvořilostním větám. Něco jako: Would you be so kind and stop here (v překladu: Byl byste tak laskavý a zastavil byste mi), fakt na místního řidiče rikshi (místní taxík) nefungovalo. Zatímco já hovořila, co nejlíbezněji a snažila se s místními skamarádit, dostávaly se mi samé, pro mě strohé, odpovědi či příkazy, co se nehodí dělat. Dnes už vím, že to je pouze styl mluvy, jinak jsou Indové ve své podstatě milí a vstřícní lidé. 🙂 Někteří jogíni v ašrámu sice byli maličko obeznámení s tím, jak k sobě na západě mluvíme zdvořile, snažili se usmát nebo ptát se, jak se máme, ale většina z nich si prostě jela těžce svou. Zajistit si SIM kartu s internetem zabralo zhruba 14 dní, než jsem pochopila, jak to všechno funguje. A tak jsem ze začátku mého pobytu nebyla v kontaktu takřka s nikým, kromě mé maminky pomocí smsek a mými spolužáky z kurzu, které jsem neznala.
Totální ticho v 9 večer, pokoj o čtyřech bílých stěnách, kde jsem byla sama spolu s obrazem místního swámiho Ji (osvícený jogín), knihami ke studiu, dvěma ještěrkami – gekoni jsou sice neškodní, ale to jsem ze začátku nechtěla pochopit, a proto jsme udělali takovou dohodu… Mluvila jsem na ně mile a oni mi za to neměli lézt do postele. 🙂 No musím říct, že jsem cítila samotu, mnoho nocí jsem nemohla usnout do ranních hodin, což, když musíte vstávat ve 4:50 není zrovna potěšující. Zároveň jsem ale byla zvědavá na to, co se mnou tento zážitek udělá. Pozorovala jsem sama sebe, svoje reakce. Pozorovala jsem, jak mě ticho dohání k šílenství. Jak je moje mysl neposedná, jak nad ní, zdá se, nemám moc velkou kontrolu. Jak mě ovládá touha všechno, co se mi děje, sdílet, protože «přece takto má můj život smysl», tak jsem byla zvyklá a naučená. Spousty a spousty myšlenkových procesů a emocí jsem se naučila v tomto tichu a v tom «strohém» pokoji prostě jen pozorovat. Ostatně prostě jinou možnost jsem v tu chvíli neměla nebo jí neviděla. Každý den jsem ze sebe při čtyřech nesmírně náročných hodinách jógy málem vypustila duši, což mi ale napomohlo k tomu, abych se na chvíli nesoustředila na to, co se mi honí hlavou. Hodina filosofie mi vždy dodala tolik zajímavých témat k zamyšlení a učitel vždy pohladil dušičku porozuměním, že cesta k osvobození od utrpění je sice dlouhá, ale že je tam světýlko naděje, protože to, že jsem právě tam, kde jsem, znamená již velký pokrok. Za hodiny filosofie se Siddhartou jsem nesmírně vděčná, protože tento člověk mě upřímně držel celou dobu nad vodou. Jeho soucit a pochopení byly mým majákem po celý můj měsíc v ašrámu.
Všechny moje zkušenost by asi vydaly na knihu, avšak dneska bych vám ráda řekla, že jsem měla stejný strach, jako máte třeba teď vy při představě odjet někam (komkoliv) do ciziny sami. Avšak dneska si uvědomuju, jak ochuzená by moje existence byla, kdybych se tenkrát rozhodla do Indie neodjet. Od května roku 2017 jsem byla v Indii pětkrát, dohromady jsem tam strávila více jak rok času. V této magické zemi jsem odhodila všechny role, ve kterých v životě funguju, což mě donutilo se ptát, kdo tedy jsem, když ne ta studentka, dcera, sestra, vnučka, přítelkyně, kamarádka, … Mnoho dní i týdnů jsem byla ve své existenci ztracená a nevěděla jsem, kdo jsem, co tu na této zemi dělám. Spousta mých strachů a trápení vycházela na povrch a často to nebyla cesta příjemná a jednoduchá. Velký význam to ale mělo. Říkáte si, v čem tak asi? Proč byste něco takového měli absolvovat, když to vypadá jako to největší trápení na světě? Řeknu vám, co krásného se mi díky tomu všemu stalo. Začala jsem více vnímat, že si veškeré trápení způsobuji sama. Začala jsem chápat, že si v mysli vytvářím sama své domněnky, které se pak snažím napasovat na ostatní lidi, na situace a snažím se pořád a neustále kontrolovat celý můj život, všechny jeho okolnosti a lidi do mého života zasahující. Ať už to byla role chudinky («nic se neděje podle mých představ, celý svět je proti mně nebo nikdo mi nerozumí») nebo role spasitelky («já to zvládnu, já mu pomůžu, já to zachráním»), ani jedno ve mně ve finále nevyvolalo trvalého štěstí a naplnění. Přeji si, abyste vy všichni měli tu příležitost toto zjistit a pocítit to na vlastní kůži. Že jsem přečetla desítky moudrých knih ví všichni, kdo navštívili můj pokoj se skříní plnou chytrých knih. Avšak vědět to všechno teoreticky, není žádná moudrost. Je to pouhá informace. Začít tohle všechno žít, to byl zlom, který jsem potřebovala, a který mi pomohl dneska existovat svobodněji. Vůbec si nemyslím, že jsem dosáhla nějakého osvícení a už vůbec si nemyslím, že jsem s tím vším hotová. To ani náhodou, spíš jsem na začátku ještě hoooodně dlouhé a trnité cesty. Co je na tom všem povzbudivé? Že s každým dalším krokem se mi volněji dýchá, svobodněji rozhoduje a žije. A to je to, proč stojí za to mít dostatek zvídavosti objevovat nové a neznámé. To je to, proč stojí za to sebrat veškerou kuráž, kterou najdete a podívat se dovnitř na to, co tam máte. Donekonečna utíkat před tím, co máme uvnitř nás je dost únavné, až vyčerpávající.
Nedokážu si představit, co by bylo horší, než na konci života zjistit, že jsme jen utíkali sami před sebou a na nic jiného už nám nezbyla energie. Zastavit se, podívat se na pravdu, kterou máme v srdci, je asi to nejtěžší, co jsem kdy zakusila. Ale pocit, že už nemusím sama před sebou utíkat je tak ulevující, že se to těžko dá slovy vyjádřit . Mám teď tolik energie, abych tvořila nové věci, že mě to neustále překvapuje. Tu všechnu energii, kterou jsem investovala buď do prchání před svými strachy, kontrolováním všeho, co se dělo okolo mě nebo dohadování se o mých domněnkách s někým dalším, nyní můžu konečně využít k tomu, abych si plnila své sny a ještě k tomu byla společnosti a lidem okolo mě aspoň trochu prospěšná.
Jak tohle povídání utnout než z toho napíšu celou knihu? 🙂 Asi úderným citátem: «Pokud si myslíš, že dobrodružství a cestování je nebezpečné, zkus rutinu, ta je smrtící.» Paulo Coellho