Určitě nejsem po 21 dnech meditace a striktního režimu nekomunikace se vnějším světem osvícená. I když ano, člověk se probudí natolik do moudrosti, v jaké běžně není, že se mu může jevit, že je osvícený. Je to ale opravdu pouze subjektivní dojem, to mohu potvrdit. 🙂 Vše se jeví tak čisté, jasné a zřejmé. I když si člověk prošel temnými uličkami mysli a někdy nekonečnými údolími netrpělivosti, roztěkanosti a hlučné mysli, nyní se mu zdá, že zvítězil. Určitě není v mém zájmu chytračit, protože tolik moudrého už bylo řečeno a napsáno, že moje slova se zdají být nepodstatná. Jeví se mi, že není vlastně potřeba nic říkat a psát. Když je člověk v tichu a naučí se nereagovat na všechny podněty, které mu mysl dává, ta akutnost něco někomu říct nějak jednoduše vyvane. Člověk si všimne, že pokud nesdílí z nějaké aktuální emoce a nechá to odplynout, pak zmizí touha říct cokoliv. Ale i přesto jsem si řekla, že napíšu pár řádků pro hlavně pro sebe a pro ty, co ještě nezapomněli číst a udrží pozornost u článku. 🙂
Vlastně než-li u ticha začněme u mluvení, protože tam první známky ticha mohou začít. Uvažme, že schopnost mluvit nám byla dána jako spousta dalších nástrojů. Spočiňme u slova nástroj a vnímejme ho v příměru k hudebnímu nástroji. Jako každý nástroj, když není udržovaný, laděný a čištěný, tak jeho poslech není úplně příjemný. Na tom bychom se asi shodli, že? A teď zpět k tomu nástroji mluvení. Kdy naposledy jsme naladili tento nástroj? Kdy naposledy jsme se ztišili? Zaposlouchali jsme se někdy v poslední době do tónu, v jakém mluvíme? Jaká je to vibrace? Nemluvě o obsahu, který mluvíme. Víme, kolik toho namluvíme a jaká je kvalita těchto slov? Jaká je míra uvážlivosti při mluvení? Jak moc si uvědomujeme sílu slova, významy a naší vibraci při mluvení? Uvědomujeme si vůbec, že z největší části mluvíme proto, abychom sebe ustanovili? Jinými slovy, abychom hlavně sebe, ale i ostatní utvrdili o naší existenci (naší dočasné identitě) skrze projevení našeho názoru, souhlasu/nesouhlasu a celkově našeho „já“. Je to taková forma ubezpečení, že moje malé já, má nějaký „význam“. To jsou takové vůbec prvotní vhledy, které člověk má, když se stáhne do ticha a přestane komunikovat s vnějším světem. Ten vnitřní svět najednou začne být velmi hlasitý. Takže se nebojte toho ticha. Zase tolik moc ticha člověk nezakusí, protože jeho mysl mu to zkrátka nedovolí. 🙂
Většina lidí si představuje ticho jako něco nudného, jako stav, kam se určitě nechtějí dostat. Na co ticho? Ticho nepotřebuju, je nejčastější reakce. Ani si neuvědomujeme, že většinu času naše veškerá pozornost jde směrem ven. Neustále je naše energie směřovaná směrem do vnějšího světa, přijde nám to normální a vlastně ten život ani jinak žít neumíme. Nyní, když mysl přestane mít všechny ty stimuly zvenčí, konečně se pozornost začne ubírat směrem dovnitř. A to se nám nelíbí. Hlavně proto, že tolik energie nasměrované směrem do nitra neumíme vlastně zvládnout, nevíme, co s ní. A tak mysl bude neustále odbíhat směrem ven. Je vyděšená a není jí to příjemné zkrátka jenom proto, že na to nejsme zvyklí. Nikdo nás neučil být v našem nitru, umět jen být se sebou. Umění být se sebou se neučí a přitom je to to nejzákladnější a možná jediné, co v životě skutečně potřebujeme.
Teď něco ke klidu a pohodě. Jsme naučení, že klid a pohoda je, když si dáme kávu/čaj/víno/pivo ať už sami nebo nejlépe s přáteli. Jsme zvyklí se podívat na film, poslechnout si podcast, muziku nebo prostě dělat něco, co nás baví (odmysleme si to, že každá aktivita má svoji kvalitu a může nás povznášet nebo naopak nás táhne ve skutečnosti do temnoty a ještě většího vnitřního rozrušení). A to je naše forma zklidnění, kterou jsme se naučili. Ale stále je to forma ustanovení vnějšího klidu a ten se jakoby nějak otiskne do nás, nebo spíš máme ten pocit, že se tak stane. Jogíni jsou naučení klid generovat z ticha, z nitra, ze sebe. To znamená, že nehledají žádný vnější stimul, který jim navodí pocit uklidnění. Nepotřebují NIC k tomu, aby byli naprosto spokojení. Vnější podmínky je nerozruší. A tady se dostáváme ke slovu závislost. Asi nás nepřekvapí, že jsme závislí na telefonu, na mluvení obecně, na lidech a prostředí okolo nás, na určitých nápojích a chutích, na pohodlí, a tak dále … Slovo závislost má mnohem širší význam, než v jakém ho běžně chápeme. To už je asi trochu vyšší dívčí, protože už jen být schopen nějak zvládnout svoje základní závislosti je výkon, natož pak jít do jemnějších nuancí tohoto slova.
Když se člověk ztiší a je v prostředí, kde není ten běžný komfort, požitek a uspokojení, na které je zvyklý, zjistí, jak MOC je závislý. Že jeho osobnost je vlastně takový soubor návyků, které když má měnit, emoce začnou vřít na povrch. Dokonce člověk zjistí, že mysl je závislá na neustálém rozptýlení. Vezměme v úvahu, že člověk se v tichu snaží ukotvit svoji pozornost k dechu nebo k mantře nebo k obojímu zároveň. A všechno ostatní je považování za rozrušení. TO JE MEDITACE. Pak člověk zjistí jeho kapacitu koncentrovat se, jeho schopnost být či nebýt v přítomném okamžiku. Pro mě osobně bylo obrovsky těžké vystoupit z té produktivní mysli, která neustále chtěla něco dělat, něco plánovat, vymýšlet ač to bylo „pozitivní“, tak to je rozptýlení. A to mě dostalo. Naučila jsem se být pozitivně produktivní, tvořivá a nacházím v tom uspokojení. Ale vůbec jsem netušila, že na tom mohu být tak závislá. Jinými slovy, že bez toho neumím být. Ač jsou to „pozitivní“ činnosti, ze kterých má prospěch spousta dalších lidí, je to moje závislost bez které moje mysl nedokáže být. Tedy neumím v pravém slova smyslu meditovat, neumím být více jak minutu pozorná ke svému dech, aniž by si mysl odběhla něco naplánovat, předpřipravit, dotvořit, dodělat, … A to je právě ono, mysl je spokojená pouze, když něco dělá. Neumí BÝT. Neumí být uspokojená slastným prožitkem proudícího dechu či z extatické vibrace mantry.
Kromě tohoto „nepříjemného“ zjištění jsem neustále musela svou mysl povzbuzovat a chlácholit jí, aby se mnou při snaze meditovat byla, aby to ještě zkoušela, aby to nevzdala. Hodinu, co hodinu, kontinuální vnitřní rozhovor o tom, že podstatné je být TEĎ, že nebudeme plánovat, co budeme dělat až, … že je prospěšné se odevzdat tichu a přítomnému momentu. Prošla jsem si každý týden vlnou, která každým týdnem navštívila hlubší úrovně podvědomé mysli, ze kterých vyplavávalo na povrch různé svinstvo. A ne jen to samozřejmě, i různé vzpomínky, které ani nevím, že mám. Byly chvíle, kdy jsem už prostě nechtěla meditovat. Když už to prostě bylo moc. Když už jsem chtěla prostě začít dělat všechno zase normálně. Ale co to to normálně, po čem mysl touží? Je to pouze a jenom to známe. Nic víc, nic míň. Nedělat to, na co jsem zvyklá, i když na jógu a meditaci jsem zvyklá. Nejsem na to zvyklá do rána do večera (k mému přesnému programu aktivit se dostanu na konci). Hodně lidí si ticho představí prostě tak, že chvíli nebude nic dělat a bude to přece paráda. Pro vytíženého člověka je prvních takových hodin či dní sladkých, ale pak ho začne svrbět zadek, to mi věřte, však to zkuste sami a uvidíte. 🙂 O tichu se těžko píše. Ticho se musí prostě jen zkusit na vlastní kůži.
A tak ano, byly chvíle těžké, které se zdály být nekonečné, a které se zdály být intenzivnější, než ve skutečnosti byly. Ale ano, byly i chvíle, kdy se mysl vykoupala v přítomném okamžiku a moc se jí to líbilo. Chvíle nehybnosti, ze které se nechtělo už nikdy odejít. Chvíle usebrání se, uspokojení z „ničeho“. Na konci v poslední dny a hodiny se stala nečekaná věc. Mysl nechtěla skončit. Mysl chtěla pokračovat. No tohle? Tak my tady 3 týdny „bojujeme“, aby to už skončilo. A najednou, když teda mám začít mluvit, používat telefon a dělat zpět vše, co jsem chtěla dělat, najednou se mi chce být v tichu? Když mám začít mluvit, vlastně se mi mluvit nechce, protože si uvědomuji, jak moc velká síla slova to je. Jak moc se mi chce zůstat v tom zabydleném vnitřním světě. Skoro to byl pocit, jako když jde člověk poprvé do neznámého prostředí. Jakoby se vnější svět odcizil a vnitřní svět se stal reálnějším a pohodlnějším. Jakoby konečně se mysl nechtěla uspokojovat tím zvenčí, které nás činí závislými. Jako by mysl okusila ten nejsladší nápoj, který v porovnání se všemi ostatními nápoji tam venku, byl tím nejvytříbenějším nektarem. A to jsem si vědomá toho, že jsem možná smočila jen koneček malíčku, a možná ani to ne, v tomto oceánu blaženosti.
Asi bude dobré v tento moment skončit a říci vám v závěru, že je mnoho úrovní a možností, jak člověk může ticho pojmout. Pro mě osobně pokud chce jít člověk hodně do sebe a má už něco za sebou, je dobré tento vnitřní pobyt uskutečnit v duchovně podpůrném prostředí. Za sebe můžu vynachválit prostředí ašrámu, ve kterém může člověk v takové praxi jít do hloubky sebe. Mimo ašrám by to bylo těžší z mnoha důvodů. Přirozená disciplína ašrámu člověku pomůže se sebou tolik nediskutovat ohledně aktivit a programu. Ticho také může skončit tak, že člověk prostě jen dělá, co ho baví, aniž by se za celý den skutečně dostal k meditaci nebo k upřímnému vnitřnímu rozhovoru. Ne že by na tom bylo něco špatného, to určitě ne. Jde jen o to, co člověk chce. Není lepší a horší ticho. Jde o priority. Pokud chce člověk prohloubit schopnost koncentrovat se, prohloubit svou meditaci, podívat se na nekomfortní části své mysli, posílit duchovní oheň, který spálí všechny protiproudy bránící k probuzení, pak je ašrám dobré místo. Pokud si chce člověk jen tak pobýt se sebou a užít si času na nějaké tvoření, sebe rozvoj a zkrátka dělání věcí, které ho baví, protože na ně jindy nemá čas, pak si takové ticho člověk udělá kdykoliv a kdekoliv. Jsou také vedené pobyty ticha, kde jste podpoření ve své snaze se spřátelit s tichem a utišit hlučnou mysl. Ať už zvolíte jakoukoliv formu ticha, vždy je to prospěšné!!!!
Na závěr pro představu moje denní aktivity se skládaly ze tří bloků praxe, které byly vždy před snídaní, před obědem, před večeří. Obsahovaly vždy formu pohybu (hatha jóga, jin jóga, somatické/terapeutické pohyby), dechové praxe a meditace, každý blok zhruba 2-3 hodiny. Po obědě byl čas relaxační techniky jako jóga nidra, somatické snění či další formy relaxačních metod. Večer byl prostor pro procházku, zápisky a vědomý přechod do spánku. Celkově jsem v praxi strávila čistého času cca 9 hodin denně, tedy jako v práci. Zbytek dne byl určen pro vědomé jídlo, procházku či sezení u Gangy, zírání do plno prázdna a vnitřních rozhovorů. Číst jsem si dovolila některé dny 30 minut, některé dny hodinu, ale ne více. Knihy byly čistě spirituální pro podporu procesu meditace. Dny se zdály dlouhé až k neuvěření. Kolik času člověk má, když oddělá všechny ty aktivity. Rozloučit se mohu pouze citátem…
„Mluv pouze, když jsi vnitřně v tichu.“ Swami Veda Bharati
